Sirotčí hrad (Rossenstein) dostal svůj název podle rodu Wehingenů, feudálů švábského původu, jejichž jedna větev Sirotků se přestěhovala v první polovině 13. století z Rakous na Moravu. Wehingenové postavili v polovině 13. století nad vsí Klentnicí hrad, který se pro svou rozlohu nazýval Waisenstein nebo Rassenstein, nesprávně Rossenstein; jeho zakladatelem byl Siegfried Waise (Sirotek), proslulý zápasník v rytířských turnajích. Kolem r. 1300 byl hrad zeměpanský a v r. 1305 ho daroval Václav III. Ortlíbu řečenému Hendík. Ve zmatcích po zavraždění Václava III. v Olomouci (roku 1306) se ho zmocnili páni z Liechtenštejna a připojili jej ke svému panství, o čemž svědčí i mikulovský urbář z r. 1414. Při dělbě lichtenštejnských statků v r. 1504 jej obdržel spolu s hradem Děvičky nejstarší syn Kryštof. Teprve urbář z r. 1560 o Sirotčím hradě nemluví a v r. 1590 se výslovně připomíná jako pustý. Zanikl tedy zřejmě někdy před r. 1590. Jako zcela pustý jej označuje urbář z r. 1629.

   Hrad byl vybudován na dvou rozeklaných skalních útesech, oddělených hlubokou roklí, z níž je přístup do krasové jeskyně. Hlavní část spočívala na jižním skalním útesu. Dochovala se průčelní 2,5 m silná a 8 m vysoká zeď s jedním oknem, mezerovitě spojená se zbytky věže s třemi okenními oblouky nad sebou. Hlavní část hradu byla asi spojena mostem, položeným přes nejužší místo rokle (asi 10 m), s částí severní, ještě nepřístupnější. Je tu mohutná, čtyřboká skála, z níž vyčnívají neveliké trosky zdiva, podle všeho zbytky hradní věže s kosodélným půdorysem (28 x 13 m). Jižní část chrání vůči ploše předhradí krátký oblouk příkopu. Navazuje na rozsedlinu se svislými stěnami, která jižní část hradu odděluje od sousedního, rozeklaného skalního bloku.

   Vzhledem k tomu, že dostupná jižní část byla zřejmě blokovou palácovou stavbou se zdmi 2-2,5 m silnými, nelze ji pokládat za klasické předhradí. Hradní dispozice proto představuje jakési dvojpalácové uspořádání. Nepravidelnost jižní palácové stavby si vynutil tvar temene skaliska a o tom, že se v ní bydlelo, svědčí otvor okna směřující k vchodu. Západní, velmi úzké průčelí ukončuje štíhlá zaoblená věžice.

   Ani na severním skalisku nebyl prostor pro nějaké nádvoří, a proto museli přibližně okrouhlou plochu okolo zastavěných skal ohradit valem a dílem jen palisádou. Na vzniklé ploše probíhal běžný hospodářský provoz hradu, jemuž sloužila hlavě dřevěná stavení. Jediná kamenná komora je přilepena k severnímu útesu a její čtvercový půdorys nevylučuje využití pro pozdější schodiště. Naproti tomu vstup do zachovaného dílu je jasný, a to přístavkem na jeho jižní straně. Při cestě k jeho brance je před rovným východním průčelím do ploché skály vysekána okrouhlá cisterna.

   Při hradě stávala kaple sv. Mikuláše z r. 1414, u níž ustanovil v r. 1446 olomoucký biskup Pavel z Miličína zvláštního duchovního správce; v r. 1782 však byla zrušena a stavebního materiálu z ní bylo použito při stavbě kostela v Klentnici.